Zpravodaj o. s. PODNĚTY.CZ

194505, Veverská Bítýška, konec  druhé světové války.

Vzpomínky  tehdy už téměř  jedenáctiletého kluka.

TÁTU TO ZASYPALO

Občas  bylo slyšet vzdálené dunění. Prý bombardují Vídeň. Jednou bylo o hodně hlasitější – bombardovali Brno, kde tehdy pracoval  náš táta. Naštěstí se  večer nezraněn vrátil, ale měl  namále. Letecká puma prolétla střechou, explodovala na schodišti a  to zavalilo vchod do  protileteckého krytu, kam se  zaměstnanci firmy Bauunion  stihli  schovat. Vzduchu prý měli dost a  brzy je hasiči vyprostili.

PODIVNÝ VOJÁK
Zjevil se neočekávaně. Právě nás nikdo nebombardoval a nebylo dokonce slyšet ani jednotlivé výstřely. Měl zvláštní uniformu a pušku s neobvykle dlouho hlavní. Promluvil,  ale neznělo to česky. Určitě jde o Rusa či Ukrajince. Chtěl od party vyděšených kluků vědět, zda ve vsi jsou Němci. Snažili jsme se mu vysvětlit, že stále ještě Němci a ukazovali, kudy by mohl co nejrychleji zmizet.
Překvapil nás. Chtěl pouze jehlu a nitě. Přivedl jsem ho domů - dostal co chtěl. A my žasli. Přišíval si na rukáv jakýsi plátěný nápis a Němců se nebál. Má strach jen z Rusů. Bojoval na německé straně, pod velením generála Vlasova a „vlasovce“ že Rudoarmějci neberou do zajetí. Kdesi za lesem prý jeho jednotku postříleli. Jen on se zachránil a pár dalších, o jejichž osudu nic neví.
Takové bylo moje první setkání s příslušníkem státu, který nám přinášel osvobození - po šesti letech trýznivé okupace.

POCUKROVANÝ KRAJÍC

Šli kolem našeho domu, směrem k hájovně a jeden z nich mne požádal o chleba. A mohl prý by být  tlustě namazaný sádlem a silně pocukrovaný. Máma  se trochu divila tomu cukru, ale dva krajíce jim připravila. S poznámkou, že  pokud snad krmíme nepřátele Velkoněmecké říše, koledujeme si o popravu.  Nikdo nás ale neudal a  od té doby si občas  krajíc  nesolím, protože cukr je energeticky vydatnější. J       

PSTRUZI

Potravinový příděl možná stačil na  přežití, ale masa bylo málo a  táta měl  moc rád ryby.  Pstruhů byl v té době  plný potok.  Říkalo se, že  jde o revír  brněnského gestapa.  Když táta  spiklenecky mrknul, vzal jsem bicykl a z dvacet minut byl  pstroužek na pánvi. Znal jsem místo, kde  stačilo lehnout na břeh a z pod kořene jen  kořist  vyjmout. Pod můstkem u Brázdovy vily bývaly dokonce parmice,  pod jezem u stavidla jsme jednou  nabírali  jakési  říční ryby  do koše na brambory a o kus níže marně usilovali o obrovitou štiku, která přitáhla s nimi.  Kořeny olše jí zachránily život. Bylo to pytláctví, anebo odbojová činnost? J

SABOTÁŽ.

Do  velké zahrady u Jarošova mlýna  najela německá  vozidla.  Já obdivoval zejména  pásový motocykl.  Vojáci  maskovali techniku  větvemi  stromů a vybídli nás ke spolupráci.  Dobrodružství  však mohlo skončit tragédií.  Můj  nový kamarád, původem Rakušan, který neměl rád Němce mi podal  pár skleněných střepů  a ty jsme  vkládali na volné plochy mezi maskování. Tohle prý  piloti ruských stíhaček rozhodně nepřehlédnou.

PILOTŮV  OMYL.

Skupina kluků a děvčat sledovala  souboj stíhaček, které se občas objevily nad  Tejkalovým mlýnem.  Potom se ale jedna oddělila  a letěla směrem na  nás.  Z křídel jí šlehali plamínky  a  já  vkřikl „ona hoří!“. Nehořela.   Do svahu  za námi  dopadly výbušné střely  a  my se rozprchli jak vrabci.  Cestou jsem  ze země sebral  jakési  plačící malé  děcko  a  skončili jsme ve sklepě  prvního domu, který měl  otevřená  vrátka.  Můj  rakouský kamarád   zapomněl na češtinu a poctivě odříkal  německý „Otčenáš“.  Pilot asi uviděl záblesk  optiky dalekohledu a útočil na  německou protiletadlovou baterií. 

ZEMLJANKA V DEŠTI

Poctivá zemljanka asi vypadá jinak. Tohle byl pouze větší zářez ve svahu, narychlo vykopaný,  přikrytý  větvemi  jehličnanů.  Rodiče se snažili  udržet děcka v teple a v noci začalo pršet. Nikdy bych nevěřil, jak může být  obyčejná peřina  tak těžká.J

NOČNÍ POPLACH

Jednou  jsme spali  na půdě  chlévů  u  Veselých.  Probudila nás  tříšť střešních tašek.  Nikdo by nevěřil, jak  rychle lze  projít  střechou a  zalehnout  za zdí pod strání. Asi to ale byla jen  náhodně zbloudilá kulometná dávka a nikomu neublížila.

KAMENY Z NEBE

Hukot leteckých motorů a výbuchy bomb mne nasměrovaly za  fošny, kterými  si pan Veselý chránil okna  domu.  Odtud mne ale  vytěsnila  jakási žena, šílená strachem.  Muži  křičeli „lehnout na zem“!  Tož jsem si lehl na záda a koukal  vzhůru.  Docel nízko přeletělo pár letadel a  padaly bomby.  Jedna z nich  přistála v potoce, asi  50 m  od nás a  z nebe začaly padat kameny.  Když zavřu oči, stále jeden z těch balvanů vidím. Byl obrovský a zdálo se, že padá přímo na mne.  Strach jsem měl  o tátu. Podílel se na organizaci zásobování  lidí  v údolí  Bílého potoka a kde byl v době náletu jsme nevěděli.  Krčil se  prý  pod smrky u plotu Blochova rybníku, a  protože i  tam  pršelo kamení, hlavu  si chránil sešitem  s tvrdými deskami.  Je zvláštní, že asi nikdo nebyl zraněn. Dokonce ani Němci, kteří měli jakési velitelství  v hájovně, před níž  byla obrovská díra po bombě, která  budově téměř zlikvidovala  střechu. Ostatní  padaly do strání po obou stranách klikatého údolí  a  krátery po nich jsou tam asi dodnes. Pouze  dvě byly opravdu nebezpečné. Ta u hájovny a ta „moje“. 

BUNKR VE SKÁLE

Ve stráni  nad jezem, poblíž  statku Mirka Veselého  jsou  skály.  Dospěláci  pokáceli pár stromů  a zastřešili jakousi proluku mezi balvany.  Pár metrů od bunkru byla  široká svislá spára, do které se vešli dva malí kluci.  Kdo lezl první, byl na tom  hůře.  Kamarád mu  vlastně stál na hlavě.  Když ale poblíž  začalo cosi vybuchovat,  fakt nám to nevadilo.  Možná  však protestoval jezevec, který  měl obyvák  ještě o patro níže.  K bojišti  přivrácený svah není  správné místo pro úkryt před střelami a když v noci  poblíž dopadlo pár min či granátů, rychle jsme se odstěhovali. 


MASKOVANÁ KOZA
Obyčejná, bílá, bezrohá. Hodně zvědavá a mlsná, ale hlavně - příliš nápadná na bojišti.
Prcháme z lesů, kde jsme chtěli přežít přechod fronty. Z jednoduché "zemljanky" nás však po pár dnech vyplavil liják, i les byl terčem minometných granátů, údolí zažilo děsivý nálet a nebylo co jíst.
Podle zpráv ze vsi není válečná vřava až tak strašná. Občas shoří nějaký barák – prozatím jenom pár mrtvých civilistů. Přežít prý se dá i v opevněném sklepu.
Měli jsme takový. Výdřevou podepřený strop a pytli s pískem obložená okénka. Na bramborách a uhlí mohlo nocovat  až 11 lidí.
Ale zpět k té koze. Dostal jsem ji na starosti a věděl cosi o maskování. Vždyť už mi bylo skoro 11 roků! Na dohled byla německá i ruská kulometná hnízda – mohla upoutat pozornost střelců, ohrozit tátu, mámu, 2 mladší sourozence. Omotal jsem svou kozí dámu provázkem, za něj nastrkal zelené větvičky a vedl ji z lesa domů korytem potoka. Kýžený efekt se nedostavil. Kdosi uviděl zamaskovanou věc  v pohybu a spustil palbu. Už dlouho jsem tak rychle potokem neutíkal a koza neprotestovala. V chlévě pak s chutí sežrala maskování.

MALIČKÁ TETA.

Granát z minometu dopadl mezi náš dům a blízkou stráň.  Jedna ze střepin prorazila 5 oken a  vylétla  na dvůr.  Za třetím oknem, u  sporáku, stála teta Marie z Brna.  Měla  opravdu štěstí. Pokud  by byla  o pět centimetrů  vyšší,  střepina by jí  prolétla  hlavou.

PROŠTŘÍLENÁ  KOŠILE.

Na našem hnojišti ležel jakýsi zakrvácený hadr. Teta mi prozradila, že jde o  košili německého vojáka, kterého jeho kamarádi ošetřovali v naší kuchyni. Měl prý 7 děr od kulek ze samopalu v zádech, ale noc  přežil a ráno ho odvezli jinam.

VÁLEČNÁ ARCHEOLOGIE.

Jedna z min dopadla na krajnici  cesty pod mlýnským náhonem a odhalila  kamenem kryté koryto  strouhy,  která  zřejmě kdysi odváděla část vody z náhonu do potoka.

KOČKA  A MYŠ

Z jednoho místa  lesa nad „Šanghají“  bylo  vidět až k „Borovičkám“.  K nim se od Bítýšky blížil německý tank a tankisté hráli podivnou hru s pilotem  ruské stíhačky.  Když se  letadlo blížilo tak zastavili a vyskákali, když přeletělo,  jeli dál.  Pilot  to nakonec vzdal, asi mu došla munice.

HANIČKA.

Otec nekouřil, ale příděl cigaret neodmítal. Dostávala je moje učitelka klavíru. Měl jsem ji rád a ještě více její  malou dcerku Haničku.  Obě jsem  ztratil, když  na dům kde bydleli  padla bomba. A málem jsem přišel o tetu a sestřenici, jejichž domek , tak jako  blízká Orlovna ,  vyhořel  do základů. Ve sklepě, kde  bomba  zabila Haničku prý zahynulo  dost  lidí. Přežil prý ale pan Novák, který do sklepa nešel.

PŘÍBUZNÍ VYHOŘELI.

Procházkovi bydleli v domku poblíž Orlovny a ten sdílel její osud. Shořel  při bombardování.

RUDOARMĚJEC

9. května,  snad těsně po svítání  kdosi  zakřičel „Jsou tady Rusi“.  Byl ale pouze jeden. Kráčel po polích  od Oberreiterova statku k Šanghaji a my mu běželi  vstříc.  Všichni si na něj chtěli sáhnout až kdosi mu  otevřel  „patrontašku“ .  Náboje jsem  posbíral a  vojákovi předal. Byly  jiné než měli Němci.  Vítání přerušil výbuch.  Granát přiletěl  asi od Lažánek  a dopadl  asi  200m od nás.  My padli k zemi, Rus se jen trochu pootočil.  Snad už je  opravdu konec  války.

RUMUNI

Na silnici od  Boroviček  k Bítýšce se objevila kolona  povozů  tažených koňmi a potom,  na louce vedle pily podivní vojáci.  Snědí jak  Cikáni, se zkříženýma nohama  ve vyrovnaných řadách, na ploše asi 10 x 15m  a stejně  pečlivě  vyrovnané jsou před nimi  bandalíry a pušky.  Pouze velící  důstojník  stál a pravděpodobně  své mužstvo káral. Nerozuměl jsem mu ani slovo, prý to byli Rumuni.

MRTVÝ BEZ OBLIČEJE
Ležel na svažité lesní cestě. Civilista – možná už převlečený voják. Chybělo mu půl obličeje, boty i doklady. Potůček krve byl snad 4 metry dlouhý a všude mouchy.
Byli jsme 3. Jeden měl vojenskou polní lopatku a nejstaršímu bylo 13 roků. Dospělí se ještě lesa báli a měli jinou práci.
Mezi kořeny nejbližšího stromku hloubíme hrob. V 50 cm dochází síly....
Lidské tělo bez života je opravdu těžké. Do tvaru kříže svazujeme dvě větve....
Nikdy se nepodařilo zjistit kdo byl ten muž. Snad prý nějaký Polák.
Později kdosi nad hrobem postavil kamennou mohylu.  Stojí tam asi dodnes.

BUTYLKA

Přišli ke splavu a chtěli „butylku“.  Běžel jsem domů a přinesl hrnek  s pitnou vodou.  Smáli se a  ukazovali na rezatý džbán v mlýnské strouze.  Dostali džbán a  začali do něj střílet. Jakoby  jim ta válka  začala chybět anebo  nevěděli co s náboji.

Musím ale uznat, že ti dva  ruští důstojníci stříleli  přesně.

ZAJATEC

Tři  ruští vojáci  a jeden místní „partyzán“  kdesi zadrželi německého vojáka. Vedli ho  kolem Bílého potoka  do Bítýšky.  Potkali jsme  skupinku  před hájovnou právě ve chvíli, kdy známý místní rváč, tentokrát   s rudou partyzánskou páskou na rukávu, trval na tom, že  zajatec musí být popraven a  harašil  s uzávěrem své pušky.  Až jsem se lekl, jak na něj  jeden z Rusů zařval a málem zastřelil jeho.

PADÁKOVÁ VĚŽ

Stála  v polích „Na Stráži“,  ale Němci ji k výcviku parašutistů asi nikdy nepoužili. Po osvobození obce Rudou armádu byla velikým lákadlem pro odvážné. Na  vrcholu měla otočné rameno – takový mělký ocelový profil, z jehož konce viselo k zemi ocelové lano.  Proč se nepřiznat.  Cestou k němu  jsem  absolvoval  po kolenou a dost jsem se bál.  Po schodech  dolů  se muselo jít opatrně. V jenom místě  chybělo pár dřevěných stupňů  a  jakýsi Brňák prý  pád na zem nepřežil.  I lano prý pak na někoho spadlo.

PYROTECHNICI 

Věděli jsme o každé díře v zemi, ve které  byla nevybuchlý  granát  z minometu.  Některé  z nich  jsme  vykopali  či  vypáčili sami a  nosili je do svých skrýší.  Pyrotechnik – profesionál to věděl  a  vyzvedl si nás ze školy, abychom  mu  prozradili  co víme.   Když jsme  šli z lesa, máma se ptala co to v tom proutěném koši neseme.  Řekl jsem pravdu, že nevybuchlé granáty  a miny. Málem  zkolabovala, slíbila nevídaný výprask, ale až prý ten koš položíme a vrátíme se domů. Pyrotechnik se určitě dobře bavil.

POZOROVATELNA.

Nevybuchlou a  nepoužitou novou munici  z okolí statku  rodiny Oberreiterových  jsme nanosili  na  konec  Slešťůvky .  Pyrotechnik  nás poslal na padákovou věž, abychom odtud pozorovali výbuch. Když nastal, zdálo se mi, že  pár střepin letělo nebezpečně blízko. Ale  rána  to byla  řádná. Pan Rampula asi riskoval příliš.  My své  amatérské pokusy přežili, profesionál později zahynul.

„MÝDÝLKA“.

Němci  se snažili zničit i most přes Svratku na Tišnovské,  ale povedlo se jim to jen  částečně.  Asi polovina  trhaviny byla  pouze rozhozena  a dno řeky bylo poseto  žlutými kostkami  ekrazitu.  Brzy jsme přišli  na to, že  po zapálení hoří čadivým plamenem, jako smůla.  Výborný zdroj tepla pro  likvidaci elektrických rozbušek. Dali jsme několik kostek na dno těžkého litinového hrnce, na  ně pár  rozbušek a  škrtli sirkou.  Hrnec plaval po potoce  a najednou   děsná rána.   Netušili jsme co se stalo a marně hledali ten hrnec.  V potoce  bylo  jen malé kovové střepinky  a  až později  nám došlo, že  explodovala  ta  neshořelá „mýdla“.   Život nám  asi zachránily  kmeny olší, za kterými jsme stáli, ale odnesla to okna naší verandy. Už  podruhé. J

POLNÍ  LOŽNICE

Na kraji lesa od  Oberreiterových  ke Hvozdci byly zákopy  a bunkry.  V jednom z nich jsme našli matrace, peřiny, hrnec sádla a  dokonce  i chleba.  U jiného byl  místo dveří  jakýsi  „těžký“ pytel.  Proč těžký?  Nahmatali jsme  ruční granáty  a  dovnitř nevstoupili. Možná to byla  výbušná nástraha.

RUKSAKY

V křoví na  mezi u lesa jsme našli dvě  „zavazadla.  V krabicovité  torně s teletinou   bylo vše  pečlivě uspořádáno.   Své  poutko  měl kartáček na zuby,  pečlivě  složené  spodní prádlo, atd.  Tím druhým byl  jakýsi celtový pytel, jehož obsah byl přehledný po vysypání. Mně se zdál praktičtější ten ruský pytel. J

BANDEROVCI

Spolužáci z Lažánek  přišli do školy dost vyděšení.  Skupina ozbrojených mužů jim zabavila svačiny.  Pan učitel  to hlásil  četníkům, ale ti se do vyšetřování nehrnuli. K výslechu  žáků došlo až za 3 hodiny  a teprve potom se šli podívat na místo  přepadení.  V té době byli  Banderovci už  zaručeně „mimo dostřel“.   Odpočívali asi nad „Šanghají“, kde jsme  druhý den našli  pár nábojů, papíry a cigaretové  nedopalky..

BOMBA.

Přerazila kmen stromu, dopadla na bok,  a proto asi nevybuchla. Přivedli jsme k ní pyrotechnika.  Přiložil jakousi malou nálož, zapálil šňůru  a máme prý se jít  schovat . Běželi jsme do sklepa  u paty protější stráně a nebyla to  asi správná volba.  Neměl dveře a když to bouchlo, tlaková  vlna  nás trochu přimáčkla na zeď.

VÝPRASK

Při  práci s trhavinami jsme se opravdu snažili chránit „civilisty“.  Když se jistý pan stavitel nečekaně objevil na cestě k hořícímu ohni, ve kterém byla  nevybuchlá mina  a ještě cosi,  řekl mu   šestiletý  hlídač, aby šel  jinudy,  anebo počkal. Dostal pohlavek  a  pán šel dál.  Byl  naštěstí ještě dost daleko, když to  bouchlo. Děsně se asi lekl a stěžoval  si ve škole.  Pan ředitel měl  jasno.  Když se to stalo na Šanghaji,  tak v tom má prsty Arnošt.  Přerušil vyučování, škola nastoupila na dvoře,  a  protože se  náhle  ztratily všechny rákosky, musel jsem si přinést  z ředitelny stativ od  fotoaparátu, kterým  mne  vzápětí  řádně ztrestal, přestože vinen byl  vlastně pan stavitel.

PANZERFAUST

Kdo a odkud  tu trubku s hlavicí přinesl už nevím.  Prý je ale dost nebezpečná – při střelbě s ramene se někdy trhá.  Tož jsme ji uvázali k borovici na Babkách a dlouhým provazem  nutili k odpálení.   Pokus  byl přerušen v okamžiku, kdy tah za  spoušť  natočil  střelu proti nám. Naštěstí  byla asi špatně  natažená. Kdosi prý ji pak  odpálil, do skalní stěny na břehu Svratky.

KORDY Z HRADU

Pilnější  občané  asi  „zachraňovali“ historické předměty z hradu  Veveří a i  mezi kluky kvetl  výměnný obchod.  Starobylý kord za ještě starší  „ládovačku“, atd.  Když jsme nakonec i my hrad navštívili, byl  skoro prázdný.  Na svazích pod okny  ležela torza  nábytku a porcelánu. A nepodařilo se nám chytit  kavku, jichž bylo na půdách plno, a kterou jsme  chtěli naučit mluvit. 

Z TIŠNOVA MÁLEM PĚŠKY

Na tišnovském nádraží prý stojí vlak plný německých stíhaček. Přijeli jsme tam na bicyklech, opřeli je o plot a  vlezli do  kabiny nejbližšího Messerschmitta. Moc se nám líbily palubní přístroje  ….  a  naše bicykly se  líbili ruskému vojákovi. Byl neúprosný a asi se přitom i dobře bavil. Místo prosby „Пожалуйста, верните велосипед“ jsme málem děkovali „Спасибо верните велосипед“.  Kola  nám na ruském velitelství vyprosil až český četník. Už byla připravená k odsunu  a my museli  napřímit  řídítka,  přemontovat pedály a strhat papír, kterým  voják  chránil svou válečnou kořist proti poškození. Montážní klíče  nám naštěstí nezabavil.

EXHUMACE

Když na ty okamžiky vzpomínám, čichová paměť  vybaví  odporně nasládlý pach smrti.  Z amplionu na věži kostela  zněla opakovaná výzva  o pomoc  při  vyzvedávání  těl  padlých rudoarmějců, ale  do té práce se nikdo  nehrnul.  Akci velící ruský voják  nakonec  konstatoval, že  oni za nás umírali a  naštvaně vystřelil  směrem k ampilionu.  I  já  se raději rychle vzdálil.

ŠKOLA VE VILE.

V době, kdy se opravovala válkou poničená škola nás vzdělávali v průchozích pokojích vily vedle Jarošova mlýna. Rád vzpomínám zejména na kouzelné honičky o přestávkách. Přes všechny třídy , které neměly zvláštní vchody. J 

VÁLKA JE ODPORNÁ ZÁLEŽITOST  A UŽ PO  NÍ  OPĚT  KDOSI TOUŽÍ.